Peru. Tam jsem prostě měla jet.
Začalo to na vánočním večírku se Sparťany. Romča tam prohlásila, že se jede do Peru vyblít. Což potom skutečně udělala. Měla jasně zvolený cíl cesty a splnila si ho.
Moje reakce byla rychlá: „Do Peru? Za šamanem? Proč jsi mi neřekla? Hned bych jela!“ Přihlásila jsem se jako náhradnice a hned po Vánocích mě vzali mezi sebe.
O ayahuasce jsem už slyšela, ale do té doby jsem ji nijak nezkoumala. Jenže když přišla řeč na cestu za šamanem, jako by si mě to zavolalo.
Tam jsem prostě měla jet.
Z letiště na Amazonku
Letěli jsme až do Iquitosu, kde jsme nasedli na loď a po Amazonce se vydali do pralesa. Čekala tam pro nás postavená tamba. Představ si takový srub, který má místo pevných stěn sítě, aby dovnitř nemohly všechny ty místní breberky.
Přijeli jsme v době, kdy už mělo být po deštích. Prales o tom zřejmě nedostal zprávu. První tři dny lilo, všude bylo bláto a nedalo se tam skoro nic dělat.
Elektřinu jsme měli jen v kuchyni, kde jsme si dobíjeli mobily. K dispozici byly i solární nabíječky. V samotných tambech elektřina nebyla, ale sprchu a záchod jsme měli. Peruánští kluci přivedli do každého tamba vodu z místního potoka. Hned po příjezdu se sice přívod porouchal, ale kluci byli šikovní a zase ho spravili.
Voda byla samozřejmě studená. Ale tekla.
Večer ve velkém tambu
Už před cestou jsme dostali pokyny k přípravě a úpravě jídelníčku. Snažila jsem se je dodržovat, protože jsem byla zvědavá, co mi pobyt přinese, a chtěla jsem ho prožít naplno.
Přes den jsme se zpočátku hlavně poflakovali. Večer jsme se sešli ve velkém tambu se šamanem Luisem. Místní mluvili jen španělsky. Dostali jsme instrukce a poprvé jsme měli ayahuascu.
A tady si část vyprávění nechám pro sebe. Některé prožitky jsou příliš osobní na to, abych je celé napsala na web. Jestli tě zajímají, napiš mi. Můžeme se někde sejít u kávy a já ti o nich možná povykládám.
Čekalo nás sedm večerních rituálů. Po prvním z nich přišlo také kambo, které pro mě bylo zlomové. Chvílemi už během něj a hlavně po něm jsem se cítila opravdu dobře. Kdybych se do Peru vrátila, chtěla bych ho prožít znovu.
Ne všichni z naší skupiny ale prožívali rituály tak šťastně jako já. Každý jsme si odnesli jinou zkušenost.
Dva týdny v džungli
Peruánskou SIM kartu jsem si nekupovala. Chtěla jsem si odpočinout od sociálních sítí i od celého vnějšího světa. Nemohla jsem odtamtud ani telefonovat a tohle odpojení bylo osvobozující.
Když počasí dovolilo, vyráželi jsme na výlety. Samozřejmě lodí, protože jiná cesta tam nebyla. Chodili jsme také do džungle, vždycky s peruánským průvodcem. Prales se neustále měnil a cesta, kterou jsme jeden den prošli, už druhý den nemusela být k poznání. Ztratit se by tam nebyl žádný problém.
Dokonce jsme se koupali i v Amazonce. I to byl zážitek.
Po čtrnácti dnech jsme se s džunglí rozloučili. Chvíli jsme ještě zůstali v Iquitosu, potom se přesunuli do Limy a odtud pokračovali do Nazcy.
Malým letadlem nad Nazcou
Nad obrazci v Nazce jsme letěli malým letadlem. Už samotný let stál za to. A pak se pod námi objevily ty obrazce. Úchvatné, neuvěřitelné. Člověk na ně kouká a pořád mu to hlava úplně nebere.
Na tom místě jsem cítila intenzivní energii. Vlastně na mě tak působilo celé Peru. Ta země pro mě byla jiná, krásná způsobem, který se těžko převádí do slov.
A k tomu lidé. Peruánci jsou pro mě krásní vzhledem i duší. I díky nim má ta země takové kouzlo.
Během cesty jsme navštívili také muzeum, kde jsme viděli Ježíše sundaného z kříže. Vysvětlovali nám to tím, že už nepotřebují tolik utrpení, a proto ho na něm nemusí mít. I tahle myšlenka mi z Peru zůstala.
Co mi Peru dalo
Z téhle země jsme viděli jen malý kousek. Velkou část cesty jsme strávili na jednom místě v pralese. Přesto jsem si odvezla něco, co je pro mě hodně důležité.
Při rituálech jsem si naplno uvědomila jednu věc. Že jsem šťastná.
Moje prožitky byly intenzivní, krásné a potvrzující. Tahle cesta mi dala větší důvěru v sebe i ve svět. A taky důvěru v to, že všechno je možné.