Bosna a Hercegovina. Cesta k bosenským pyramidám

O bosenských pyramidách jsem poprvé slyšela od ségry asi rok předtím, než se tahle cesta dostala až ke mně.

V dubnu ji k narozeninám dostala Irča. Jenže nakonec nemohla jet a zavolala mi, jestli nevím o někom, kdo by takhle narychlo vyrazil místo ní.

Věděla jsem.

Já.

A tak jsem jela.

Bylo nás osm ženských a Radek – vedoucí, průvodce a řidič v jednom. Kačku a Ivču jsem znala z Remaxu, ostatní vůbec. Což se během pár hodin ukázalo jako naprosto nepodstatná informace.

Vyrážíme z Valmezu.

Tedy… skoro.

Ivča zjistí, že nemá občanku.

Chvíli řešíme, co s tím, a nakonec se shodneme, že počkáme. Ivča sedá do auta, vrací se pro občanku do Ostravy a my vyrážíme s mírným zpožděním.

Aspoň jsme si hned na začátku ověřily, že tahle cesta nebude úplně podle jízdního řádu. 😄

Cesta ale uteče překvapivě rychle. Radek povídá, vypráví, vysvětluje. Do oblasti kolem Visoka jezdí už mnoho let, účastnil se zdejších průzkumů a osobně zná i Semira Osmanagiće, člověka, který stojí za teorií bosenského Údolí pyramid.

A sotva přijedeme, žádné dlouhé rozkoukávání.

Rovnou do tunelu.

Labyrinty Ravne.

A to je prostě boží.

Hned na první návštěvě mě to táhne k jednomu místu. Nedokážu říct proč. Prostě tam chci jít.

Radek se směje.

Právě tohle nám chtěl ukázat až druhý den jako jedno z nejsilnějších míst.

Tak nic. Překvapení zkaženo. 😄

Ubytování máme skvělé. Jeden obrovský dům, spousta pokojů a my všechny pohromadě.

Druhý den ráno vyrážíme znovu do tunelů, tentokrát brzy, ještě než dorazí davy.

Ravne jsou zvláštní.

Každý tam možná vnímá něco jiného. Já si dodnes výrazně pamatuju hlavně vůni. Nádhernou, zvláštní, všudypřítomnou. Nedokázala jsem ji zařadit a vlastně ani nepotřebovala.

Pak pokračujeme dál.

Tumulus. Pyramida Měsíce.

A právě druhý den jsem si tehdy napsala:

Údolí pyramid v Bosně a Hercegovině si mě přitáhlo do své nádherné energie. A já zde posdílím pár fotek a pár slov, které ani zdaleka nevystihují to vše, co nás v této boží oblasti naší Země čekalo.

💚 nádherná vůně všudypřítomná

💚 uvolnění, mír, klid

💚 naplnění, smích, souznění

💚 víra, minulost, přítomnost a budoucnost, všechna „co kdyby“, „možná“ a nevyužité cesty

💚 energie, láska, pročištění

💚 nevyhnutelnost

Děkuji, děkuji, děkuji. ♥️

Na pyramidě Měsíce nakonec zůstaneme až do večera a nahoře si dáme večeři.

A právě tam se ukáže ještě jedna mimořádná energie tohoto místa.

Naše.

S holkami se smějeme tak, že jestli smích opravdu prodlužuje život, budeme tady všechny ještě hodně dlouho.

A moc se to nezlepší ani cestou dolů.

Vlastně mám pocit, že jsme se prosmály skoro celou cestu.

A možná právě to mám na téhle Bosně ráda nejvíc. Vedle energií, tunelů, pyramid a všech těch otázek, co to vlastně je a co člověk cítí nebo necítí, tam byla úplně obyčejná lidská radost.

Třetí den pokračujeme.

Chrám Matky Země. Drak. Pyramida Slunce.

A zase posloucháme Radka.

Informací jsme od něj za těch pár dní dostaly tolik, že kdybych si je chtěla všechny zapamatovat, potřebovala bych ještě jednu hlavu. Možná dvě.

Vypráví o průzkumech, tunelech, měřeních, historii místa i teoriích, které se kolem bosenských pyramid objevují.

Co přesně bosenské pyramidy jsou, nechám chytřejším hlavám. O jejich původu se vedou spory a já jsem tam nejela dělat archeologický výzkum.

Já vím hlavně jedno.

Jak jsem se tam cítila.

Jeden z večerů se vydáváme ještě na místo nad Visokem, někde v okolí pyramid. Přesný název už dnes nedám dohromady.

A čeká nás tam další zážitek.

Rituál s místní „čarodějnicí“.

Ano. I tohle se na našich cestách děje. 😄

Nebudu se pokoušet vysvětlovat, co při něm člověk má cítit, ani jestli na podobné věci musí věřit. Pro mě to prostě patřilo k atmosféře těch několika dnů.

Trochu tajemna. Trochu otázek. Hodně energie. A pořád dost smíchu na to, abychom zůstaly nohama na zemi.

Každý večer nám navíc Radek ještě povídá. A protože sem jezdí roky, má toho opravdu hodně co vyprávět.

A on nepřestane ani cestou domů.

Takže zatímco po podobném výletu člověk většinou sedne do auta, opře hlavu o okno a vypne, my dostáváme ještě několikahodinovou přednášku na kolech.

A vůbec nám to nevadí.

Z Bosny jsem si neodvezla odpověď na otázku, jestli pod Visokem opravdu stojí pyramidy tak, jak o nich mluví jejich zastánci.

Ale odvezla jsem si něco jiného.

Vzpomínku na nádhernou vůni v tunelech. Na klid. Na zvláštní místa, která mě k sobě táhla dřív, než mi o nich někdo něco řekl. Na večerní povídání. Na osm ženských, které se během pár dnů dokázaly prosmát skoro vším.

A na pocit, že jsou místa, která člověk nemusí úplně pochopit.

Stačí je prožít.

A Bosna pro mě byla přesně taková.