Nový Zéland: Až na konec světa. A ještě kousek pěšky.

Na Nový Zéland se letí dlouho. A když už tam člověk konečně dorazí, zjistí, že za těmi nejlepšími výhledy stejně musí pěšky. My jsme za nimi vyrazily v pěti ženách a měly na to pět týdnů.

Procestovaly jsme Severní i Jižní ostrov. Každý byl trochu jiný a každý krásný po svém. Sopečná krajina Tongarira, pobřeží Abel Tasmanu, hory, jezera i deštivý Milford Sound. Jsem ráda, že jsme měly čas poznat oba.

Byly jsme každá jiná. Někdy jsme šly společně, jindy si každá zvolila vlastní tempo. A právě ten prostor dělat si věci trochu po svém k našemu cestování patřil.

Mordor byl nakonec docela přívětivý

Jedním z velkých zážitků bylo Tongariro. Dvaadvacet kilometrů, sedm hodin chůze a sopečná krajina, ve které by vás Frodo s prstenem vlastně ani nepřekvapil. Chvílemi nás zahalila mlha, ale slunce vykouklo právě včas, aby nám ukázalo, proč jsme sem šly. A nespadla ani kapka.

Mordor jsme tedy prošly. A nakonec byl docela přívětivý.

Na Isthmus Peak nás čekalo zhruba tisíc výškových metrů. S pauzami, funěním a otázkou: „Tohle je poslední kopec, že jo?“ Nebyl. Ale nahoře se otevřely výhledy na dvě jezera a okolní hory. Stálo to za každou propocenou kapku.

Když je odměna blízko. Ale zamčená.

Při poslední části sestupu jsem Irmičku motivovala příslibem Pepsi. Hned jak dojdeme k autu, dostane ji. Po takovém výkonu docela srozumitelná představa štěstí.

Pepsi v autě opravdu byla. Jenže Lucka zabouchla do kufru klíče i mobil. Takže jsme stály u auta, od vytouženého pití nás dělil kousek plechu a nebylo se k němu jak dostat.

Tisíc metrů do kopce jsme daly. Obyčejný zámek nás zastavil. Nakonec musel přijet servis a auto otevřít. I takové zážitky se z cest vozí. Jen se hůř dávají na pohlednici.

Oceán a jeden dobrý herec

Samozřejmě nebyly jen kopce. V Abel Tasmanu jsme se po chůzi podél pobřeží vykoupaly v chladném moři. V Kaikōuře pozorovaly lachtany, kteří nám občasným syčením připomněli, že doma jsou tady oni.

A na Cannibal Beach jsme konečně našly i lvouna — našeho sea liona. Byl to výborný herec. Když jsme se chystaly odejít, začal se nám předvádět a opravdu s námi chvíli hrál. Pak odplul do oceánu. Představení skončilo a my měly další zážitek, který bychom do žádného itineráře předem nenaplánovaly.

Co všechno se sem ještě nevešlo

Všechno se do jednoho článku zkrátka nevejde. Za návštěvu ale určitě stojí i Hobitín se svými kulatými dveřmi nebo Wharariki Beach, ke které jsme došly přes zelené kopce mezi ovcemi. Pak se před námi otevřela pláž s obrovskými skalami. Pro mě jedno z nejkrásnějších míst celé cesty.

A další zastávky? Palačinkové skály Pancake Rocks. Obří kamenné koule Moeraki Boulders, jako by si tam někdo rozehrál opravdu velké kuličky. Nebo prameny Te Waikoropupū Springs s neuvěřitelně průzračnou vodou. Každé z těch míst by si zasloužilo vlastní vyprávění.

A potkávaly jsme samozřejmě i Čechy. Někteří na Zélandu žijí už dlouhá léta, jiní teprve krátce. I tahle setkání patřila k cestě stejně jako místa, kvůli kterým jsme původně vyrazily. Člověk odletí na druhý konec světa a stejně si má s kým popovídat česky.

Co mi zůstalo kromě fotek

Z Nového Zélandu jsem si přivezla spoustu fotek a zážitků. Ale v paměti mi zůstaly i věci, kvůli kterým se přes půl světa obvykle nelétá.

Třeba značení cest. Dávalo smysl. Když značka upozorňovala na opravu, opravdu se tam opravovalo. Když byla snížená rychlost, stav cesty tomu odpovídal. Člověk viděl, proč má zpomalit. Značka tam zkrátka nebyla jen tak na památku.

A pak ty záchody. Čistý záchod s papírem uprostřed ničeho. Zdarma. Takže ono to jde.

Možná to zní jako maličkosti. Při cestování ale malé nebyly. Bylo příjemné spolehnout se na značení, rozumět omezením a zjistit, že někdo myslí i na úplně obyčejné lidské potřeby.

Pět týdnů nakonec uteklo jako voda a přišel čas vrátit se domů. Oba ostrovy by si zasloužily ještě spoustu dalších zastávek. Jejich příroda je úchvatná a vidět ji na vlastní oči stálo za každou hodinu v letadle.

A nejlepší výhledy? Ty se většinou musí vyšlapat. Ale stály za každý krok.