Švédsko – výlet za polární kruh

Jsou rozhodnutí, která člověk dlouho zvažuje. Sepíše si pro a proti, přečte recenze, zkontroluje podmínky a ideálně se ještě třikrát vyspí.

A pak jsou rozhodnutí, která uděláte tak nějak… jinak.

Napsala jsem Petrovi, kterého jsem v životě neviděla.

Vzápětí mi zavolal.

„Jo, jedno místo ještě je. Pošli 25 000 na účet a jedeš.“

Žádná smlouva. Žádná velká prezentace. Jen hlas v telefonu, jedno volné místo a moje intuice.

Tak jsem peníze poslala.

A jela.

A tak začalo moje Švédsko.

Cesta, která nezačala v lese, ale na parkovišti

Pamatuju si, jak stojím na parkovišti. Batoh na zádech, kolem mě lidé, které neznám, a před sebou mám cestu na sever.

Do zimy.

Já.

Člověk, který by si při výběru ideálního počasí rozhodně nezaškrtl kolonku sníh, mráz a ještě více sněhu.

V hlavě mi běželo něco mezi:

To bude dobré.

a

Tohle je možná největší blbost mého života.

Nasedli jsme do devítimístného auta a vyrazili. Původní plán komplikoval covid, takže místo cesty přes Německo následovalo Polsko, trajekt a potom Švédsko.

Na hranicích nás čekal jen usměvavý Švéd a jeho „Have a nice trip“.

Netušil, jak moc „nice“ ten trip ještě bude.

Čím víc na sever, tím méně civilizace

První dny ještě vypadaly skoro nevinně.

Malá švédská města, dřevěné domky, staré kostely, jezera, lesy a krajina, ve které člověk velmi rychle pochopí, proč mají Skandinávci k přírodě tak blízko.

Pak se začali objevovat sobi.

Ne v zoo.

Na silnici.

A to je taková poměrně jasná zpráva: Tady už opravdu nejsme doma.

Krajina se postupně měnila. Přibýval sníh, ubývali lidé a svět kolem nás byl najednou větší, tišší a prázdnější.

A právě v tom tichu začalo být něco zvláštně krásného.

Výkon dne: 150 metrů za hodinu

Pak přišly sněžnice.

Do té doby jsem si asi myslela, že jejich princip je jednoduchý. Připnete je na boty a díky nim se neboříte do sněhu.

Roztomilá teorie.

Realita byla poněkud jiná.

Sníh byl měkký a místy jsme se propadali skoro po stehna. Noha se sněžnicí zmizela pod povrchem a vytáhnout ji zpátky nebylo vždycky úplně samozřejmé.

Náš rekord?

150 metrů za hodinu.

Ano. Sto padesát.

Každý krok mohl vypadat asi takto:

Vytáhni nohu. Ne, tu druhou. Ne, obě. Víš co? Kašli na to.

Objevilo se funění, ticho, černý humor a zvláštní okamžik, kdy přestanete se sněhem bojovat.

Prostě jdete dál.

Protože jiná možnost stejně není.

Srub u jezera a svět, který najednou ztichl

Nakonec jsme došli.

Dvě noci jsme strávili v jednoduchém srubu u jezera.

Dřevo. Kamna. Palandy. Venku sníh a les.

Žádný luxus.

A přesto si právě taková místa člověk pamatuje mnohem déle než pětihvězdičkový hotel.

Bylo tam ticho.

Takové to opravdové, které dnes skoro neumíme zažít.

Žádná doprava. Žádný ruch města. Žádných sto věcí, které je potřeba ještě dnes vyřídit.

Jen les, sníh a zamrzlá voda.

A někde mezi tím se ztišila i hlava.

Když nechcete zpátky sněhem, zbývá jezero

Při odchodu jsme se shodli na jediné věci:

Tím sněhem už nikdy.

A tak jsme zvolili samozřejmě velmi rozumnou alternativu.

Přešli jsme zamrzlé jezero.

Racionální část mozku věděla, že je to v pořádku.

Ta druhá část říkala:

Jestli to praskne, tak jsem vážně blbá.

Neprasklo.

A pokračovali jsme dál.

Za polární kruh.

Když jsme pak stáli u cedule Polcirkeln – Arctic Circle, byl to zvláštní pocit. Nešlo jen o čáru na mapě.

Došlo mi, kolik hranic člověk dokáže překročit jen proto, že se jednou rozhodne vyrazit.

Psi, skútry a Velikonoce, které trochu zabloudily

Sever nám pak začal servírovat jednu zkušenost za druhou.

Psí spřežení.

Sněžné skútry.

Saunu a další velmi dobrovolné setkávání se zimou, o kterém vám všichni tvrdí, že je zdravé.

Rybaření na dírkách uprostřed zamrzlého jezera.

Výsledek?

Ryby: 0
Zážitek: 10 z 10

A do toho Velikonoce.

Pomlázka ve sněhu, čokoládoví zajíčci zapíchnutí v závějích a člověk skoro zapomněl, že jde původně o svátky jara.

Jaro se totiž ve švédském severu zjevně rozhodlo, že ještě nikam nespěchá.

Ledový hotel: když je i pivo studenější, než potřebujete

Jedním z dalších zážitků byl ledový hotel.

Stěny z ledu. Sochy z ledu. Postele obklopené ledem.

Dokonce i sklenice na pivo byla z ledu.

Což je přesně ten okamžik, kdy si řeknete, že Švédové vzali chlazení nápojů možná až příliš vážně.

Procházet těmi místnostmi bylo ale fascinující. Každá byla jiná, každá byla vlastně malým uměleckým dílem.

A já jsem si znovu uvědomila, že na cestování miluju právě tyhle okamžiky.

Kdy stojíte někde, kde jste ještě nikdy nebyli, díváte se kolem sebe a říkáte si:

Tak tohle bych doma opravdu nezažila.

A pak přišla polární záře

Některé věci se popisují těžko.

Polární záře je jedna z nich.

Stojíte v noci uprostřed zasněžené krajiny. Nad hlavou tisíce hvězd a přes oblohu se začnou pohybovat zelené pruhy světla.

Najednou se nemluví.

Jen se díváte.

Muddus, další sněžnice a návrat na jih

Cesta pokračovala do národního parku Muddus/Muttos.

A ano – zase sněžnice.

Tentokrát už jsme ale byli přece jen o něco větší kamarádi.

Ne že bych jim úplně důvěřovala. Ale už jsme alespoň věděli, co od sebe čekat.

Zasněžený les, úzké stezky, hluboký sníh a ticho, které se na severu stalo skoro samozřejmostí. Jenže tentokrát už to nebyl boj s každým krokem. Spíš další část cesty, na kterou jsme byli připravenější než na začátku.

Zima už pomalu ustupovala, objevovala se otevřená voda a cestou na jih se krajina začínala měnit.

A potom Malmö.

Po týdnech sněhu najednou město, historie, moderní architektura – a dokonce tulipány.

Skoro jaro.

Naše Švédsko se pomalu uzavíralo.

Ale nešlo odjet bez posledního malého příběhu.

Když už je opravdu čas jet domů

Dali jsme si poslední kávu v Malmö.

Michal si ji osladil.

Tedy alespoň si myslel, že si ji osladil.

Místo cukru si do ní nasypal sůl.

V tu chvíli bylo jasno.

Je nejvyšší čas jet domů.

Ze Švédska jsem si přivezla víc než fotografie

Když jsem na začátku stála na tom parkovišti mezi cizími lidmi, vůbec jsem netušila, co všechno tahle cesta spustí.

Nevěděla jsem, jaké bude jet někam s lidmi, které neznám.

Nevěděla jsem, jestli zvládnu zimu, sněžnice, nocování ve srubu nebo všechny ty situace, které člověk nemůže naplánovat.

Jen jsem udělala první krok.

A potom další.

Někdy rychlostí několika kilometrů za hodinu.

A někdy celých 150 metrů.

Ve Švédsku jsem také potkala Janičku.

Tehdy jsme samozřejmě nemohly vědět, že o čtyři roky později spolu budeme přecházet Island.

A možná právě tohle je na cestování nejkrásnější.

Nikdy totiž přesně nevíte, kam vás jedna cesta zavede.

A někdy vás zavede mnohem dál než jen za polární kruh.