Jordánsko. Dvě blondýny, dva Mohamedové a jedna poušť.

„Poletíš se mnou do Jordánska?“

„No… proč ne?“

Takhle nějak vznikají některé moje cesty.

Terezka se chystala do Jordánska za Hazimem a původně chtěla, abych letěla s ní. Jenže přesně v době jejího odletu jsem měla zaplacený wellness pobyt s Nikolkou.

Takže plán B.

Doletím za tebou. Sama.

Zrovna jsem chytila zpáteční letenku z Polska asi za šest set korun. V covidové době se daly koupit letenky za ceny, za které dnes člověk pomalu nekoupí ani zavazadlo.

Mělo to jen jednu drobnou komplikaci.

Neuměla jsem anglicky.

Ale měla jsem plán. Z Polska odletím – polsky přece trochu rozumím. A v Jordánsku už na mě bude čekat Terezka.

Co by se mohlo pokazit?

Poprvé sama letadlem

V Polsku to skutečně šlo.

Já Polákům rozuměla. Oni se sice příliš nesnažili rozumět mně, ale nakonec jsem seděla ve správném letadle a letěla do Ammánu.

Na jordánském letišti mě čekala řada stolečků, kontrol a lidí, kterým jsem znovu a znovu ukazovala pas.

A taky spousta pohledů.

Blondýna cestující sama byla evidentně zajímavější než můj pas.

„Jak se jmenuješ?“

Přitom moje jméno měli přímo před sebou.

„Kam jedeš?“

„Holiday.“

Moje univerzální odpověď.

Po několika kontrolách jsem se konečně dostala do příletové haly.

Terezka nikde.

Vyšla jsem ven. Zjistila jsem, že tam nedosáhne letištní Wi-Fi. Tak zase dovnitř.

Ven.

Dovnitř.

A pokaždé se mnou absolvoval kolečko jeden taxikář, který byl pevně přesvědčený, že mě určitě potřebuje někam odvézt.

Nepotřebovala.

Potřebovala jsem Terezku.

Nakonec opravdu přijela. S Hazimem. A moje první sólo letecká výprava skončila úspěšně.

Ammán po setmění

Ubytování jsme měly přes Airbnb a první večer jsme se s Terezkou vydaly prozkoumat Ammán.

Město na mě působilo trochu chaoticky a místy dost špinavě. Zato lidé byli velmi milí.

Některá místa už byla zavřená, takže jsme se prostě jen procházely večerním městem.

A co bylo pro mě důležité – cítila jsem se bezpečně.

Na další dny jsme si přímo v Jordánsku objednaly cestu přes Petru, poušť Wadi Rum a Mrtvé moře.

Ráno před ubytováním zastavilo krásné auto.

A v něm Mohamed.

Starší pán, který nám vyprávěl, že už čtrnáct let vozí turisty po Jordánsku. Byl klidný, milý a velmi příjemný.

Terezka pro něj věkově evidentně nebyla úplně cílová skupina.

Já ano. 😄

Petra bez davů

Mohamed nás dovezl do Petry, dal nám svoje telefonní číslo a řekl:

„Buďte tam, jak dlouho chcete. Já počkám. Kdybych tu nebyl, zavolejte.“

A tak jsme šly.

Petra je samozřejmě nádherná. Obrovská. Člověk může chodit celé hodiny a pořád objevuje další stavby, skály, průchody a zákoutí.

My jsme navíc přijely v listopadu a ještě v covidové době, takže turistů bylo minimum.

Počasí bylo příjemné a Petra téměř prázdná.

Co mi ale příjemné nebylo, byly děti prodávající pohlednice a drobnosti. Dokázaly být hodně dotěrné a když člověk nic nekoupil, někdy i dost hrubé.

To mi k tomu místu prostě nesedělo.

Došly jsme pěšky hodně daleko a cestou zpátky jsme si řekly, že už máme odchozeno dost.

Vzaly jsme si velbloudy.

Najednou nastala změna.

Lidé, kteří nám ještě před chvílí něco nabízeli, se usmívali a zdravili nás. Přece jen jsme právě přispěly místní ekonomice. 😄

A musím přiznat, že návrat na velbloudu byl skvělý.

Jen sedíš, koukáš kolem sebe a Petru najednou vidíš zase trochu jinak.

Mohamed nás čekal přesně tam, kde slíbil.

Vyprávěl nám, že do některých částí Petry vedou i jiné cesty, kde téměř nejsou turisté.

Možná jednou.

Ale jestli je v Jordánsku místo, kam bych se opravdu chtěla vrátit, Petra to nakonec není.

Dvě blondýny a Mohamed jedou do pouště

Z Petry jsme pokračovaly do Wadi Rum.

Nocleh jsme si objednaly samostatně přes Airbnb přímo v poušti.

Náš řidič Mohamed nás vysadil na jejím okraji.

A tam si nás převzal…

další Mohamed.

Nasedly jsme do auta a vyrazily.

Žádná silnice.

Jen písek, skály, dvě blondýny, jeden Mohamed a cesta někam doprostřed pouště.

Kupodivu nám to přišlo úplně v pořádku. 😄

Dojeli jsme k jednoduchému kempu se stany. Dozvěděly jsme se, že jsme jediní hosté.

Byly tam dokonce sprchy s teplou vodou.

„A ty tady budeš spát?“ ptaly jsme se Mohameda.

Podíval se na nás způsobem, jako bychom právě položily úplně nesmyslnou otázku.

Ne.

On jede do města.

S námi zůstal Hakim, který neuměl anglicky, ale uměl vařit.

A tak jsme zůstaly uprostřed jordánské pouště téměř samy.

Čaj, oheň a příběhy pouště

Večer byl jedním z nejsilnějších zážitků celé cesty.

Seděli jsme na zemi kolem ohně. Na něm byl pořád teplý sladký čaj a dostaly jsme výbornou večeři. Pro Terezku, která už tehdy nejedla maso, připravili vegetariánské jídlo.

A povídalo se.

Tedy hlavně Mohamed povídal, Terezka překládala a já poslouchala.

Vyprávěl nám o životě beduínů. O rodině. O tom, že už sice nežili trvale uprostřed pouště, ale jeho maminka se do ní při důležitých chvílích života pořád vracela.

Jeho dědeček tam prý stále žil a choval velbloudy.

Byl to úplně jiný svět než hlučný Ammán.

Klidný.

Jednoduchý.

Bez alkoholu, bez spěchu, kolem nás jen tma, písek, oheň a nekonečná poušť.

Seděli jsme dlouho.

Pak se Mohamed rozloučil, odjel do města a my šly spát.

Spalo se nádherně.

Možná právě proto, že široko daleko nebylo vůbec nic.

Wadi Rum jen pro nás

Ráno jsme dostaly snídani a ještě před odjezdem nás čekala projížďka jeepem po poušti.

A to byla nádhera.

Nikde nikdo.

Oranžový písek, skály, ticho a obrovský prostor.

Projížděli jsme místy se starými kresbami ve skalách, různými skalními útvary a zastavili jsme i u skupinky místních.

Seděli, hráli, zpívali.

A samozřejmě nám nabídli čaj.

Čaj je v Jordánsku tak trochu odpověď na všechno.

Projížďka Wadi Rum byla pro mě možná nejkrásnější část celé cesty.

Kdybych se měla do Jordánska vrátit, jedu sem.

Bez rozmýšlení.

Petru jsem ráda viděla.

Ale Wadi Rum mě dostala.

Mrtvé moře. A opravdu se nepotopíš

Po poušti nás náš první Mohamed odvezl k Mrtvému moři.

V jednom hotelu nám zařídili ručníky a župany a my vyrazily do vody.

Člověk stokrát slyší, že v Mrtvém moři nejde normálně plavat.

Ale dokud si tam sám nevleze, stejně tomu úplně nevěří.

Ta voda je neuvěřitelně hustá.

Lehneš si – a prostě ležíš.

Snažíš se ponořit – nejde to.

Snažíš se normálně postavit – ani to není úplně jednoduché.

Je to zvláštní pocit.

Samozřejmě jsme dostaly i bahno z Mrtvého moře.

Takže jsme se s Terezkou poctivě namazaly od hlavy téměř až k patě a pak to ze sebe zase dlouho smývaly.

Ale kůžička?

Jako nová.

Ještě musím vidět Jordán

Já jsem si navíc usmyslela, že když už jsem v Jordánsku, chtěla bych vidět řeku Jordán.

Mohamed nám vysvětloval, že oficiální místo u řeky má otevírací dobu a vstupné a že už to nejspíš nestihneme.

Bylo to mimo naši trasu.

Nevadilo mi to.

Jen jsem o Jordánu pořád mluvila.

A Mohamed nakonec usoudil, že bez Jordánu z Jordánska zkrátka odjet nemůžu.

Tak nás tam zavezl.

Na poutní místo jsme se už nedostaly, bylo zavřené.

Ale řeku jsem viděla.

Mohamed se na mě podíval, vytáhl telefon a se smíchem mi radil:

„Teď otevři Facebook. Dej polohu. A máš důkaz, že jsi tady byla.“

Takže některé věci jsou stejné všude na světě. 😄

Čtyři dny. A stačily.

Pak už nás Mohamed odvezl zpátky do Ammánu.

Setkaly jsme se s Hazim, zašly na večeři a druhý den jsme s Terezkou letěly domů.

Tentokrát už spolu.

V Jordánsku jsem strávila jen pár dní.

A vlastně to stačilo.

Viděla jsem Petru, spala uprostřed pouště, plavala-neplavala v Mrtvém moři, viděla Jordán a hlavně zjistila, že dokážu sama nasednout do letadla a doletět do země, kde se jazykově nedomluvím.

A že někdy opravdu stačí odpovědět:

„No… proč ne?“