Jihoafrická republika, Eswatini a Lesotho

Jihoafrická republika, Eswatini, Lesotho, Dračí hory, safari… před námi pořádný kus jižní Afriky.

Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že kromě zvířat, hor a nádherné přírody budeme během následujících dnů řešit také řízení vlevo, couvání před slonem, offroad v autě, které na offroad rozhodně nebylo stavěné, pár menších ztracení a jeden neúspěšný útok na Sani Pass.

Prostě normální dovolená.

Kdo bude řídit?

První překvapení přišlo hned po příletu do Johannesburgu. Půjčili jsme si auta a zjistili, že naše určená řidička neumí řídit vlevo.

Po chvíli se ukázalo, že si není úplně jistá ani vpravo. A automat už byl úplně jiný vesmír.

Tak jsem si sedla za volant já.

A světe div se – řízení vlevo nebylo tak strašné. Člověk jen musí přesvědčit mozek, že všechno, co celý život dělal automaticky, bude ode dneška dělat obráceně.

No… možná až na ten první kruháč.

Vyrazili jsme směrem ke Krugerovu národnímu parku. A právě tam přišla moje další africká řidičská lekce.

Nejdřív jsme byli nadšení z každé antilopy. Pak přišly žirafy, zebry a první slon.

„Jé, slon!“

A o chvíli později:

„Ježišmarjá, SLON!“

Jeden pořádně naštvaný se totiž vydal přímo proti našemu autu. Řidička měla couvat, jenže začala couvat směrem do příkopu.

V tu chvíli už nikoho nezajímala dokonalá fotografie slona a moje řidičská kariéra vlevo byla jednomyslně prodloužena.

Ráno otevřete oči… a pod oknem nosorožec

Po Krugeru jsme zamířili do Eswatini.

Spali jsme přímo v Hlane Royal National Park u napajedla. Ráno jsem se podívala z okna a tam stál nosorožec.

Prostě normální sobotní ráno.

Zatímco doma člověk po probuzení kontroluje počasí, tady kontroluje, kdo stojí pod oknem.

Viděli jsme lvy, další slony a místní průvodce nám dokonce chování slona vysvětlil názornou ukázkou. Jeden se za námi pěkně rozběhl.

Výuka praxí má bezpochyby něco do sebe.

Navštívili jsme také tradiční vesnici, poslouchali vyprávění o životě v Eswatini a samozřejmě nakonec skončili při místních tancích. Protože turisté z Česka zřejmě vypadají jako lidé, kteří nutně potřebují předvést své pohybové schopnosti.

Tudy fakt?

Pak přišly cesty.

Postupně jsem pochopila, že v jižní Africe existují přibližně tři druhy silnic:

1. silnice,
2. něco, co kdysi možná byla silnice,
3. Ondra říká, že je to silnice.

A přesně po té třetí variantě jsme samozřejmě jeli.

V prudkém kopci proti mně vyrazil traktor. Zastavila jsem. Traktor projel. Auto už se znovu rozjet nechtělo.

Takže posádka vystoupila, já nejhorší část kopce vyjela sama a nahoře je zase nabrala.

A protože druzí dva řidiči byli chlapi, dokonce mi zatleskali.

Moje malá africká řidičská maturita.

Dračí hory a geniální plán se třemi palmami

A pak přišly Dračí hory.

Ty mě dostaly.

Jednoho dne jsme vymysleli geniální plán. Dvě skupiny vyrazí proti sobě, uprostřed si předají klíče od aut a nikdo nebude muset jít stejnou trasou zpět.

Co by se mohlo pokazit?

Šlo nás pět holek. Cesta byla nádherná – hory, potoky, vodopády a přírodní koupání. Uprostřed jsme skutečně potkaly druhou skupinu a dostaly ještě jednu důležitou informaci:

„U tří palem Lucka ztratila brýle.“

Dobře. Tři palmy. Jak těžké může být je najít?

Našly jsme tři palmy.

Brýle ne.

Tak jsme pokračovaly, našly nádherné přírodní vany a protože jsme podle našich výpočtů měly spoustu času, vykoupaly se.

Dlouho.

Pak jsme začaly stoupat. Auto nikde. Cesta nikde. Začala bouřka.

Když jsme konečně chytily signál a podívaly se do mapy, zjistily jsme, že jsme asi osm kilometrů úplně jiným směrem.

Správná cesta totiž na jednom rozcestí vedla…

do jeskyně.

Ano. Měly jsme vlézt do jeskyně, projít skrz a potom po téměř neznačené trase sejít do jiného údolí.

Tohle je přesně ten typ informace, který je dobré říct lidem předem.

A aby toho nebylo málo, na správné cestě jsme našly další tři palmy.

Dvoje tři palmy na obrovském území.

To nevymyslíš.

K autu jsme nakonec dorazily za stmívání.

A přesto to byl jeden z nejhezčích dnů celé cesty.

Možná právě proto.

Sani Pass 1 : česká výprava 0

Další výzvou měl být legendární Sani Pass, horský průsmyk vedoucí do Lesotha.

Paní na hranici se podívala na naše auto.

„Bez 4×4 to nedáte.“

Ondra usoudil, že je asi pesimistka.

Nebyla.

Úzká cesta, kameny, sráz, auto klouzalo. V jednu chvíli jsem viděla vůz za sebou, jak zastavuje a začíná couvat.

Na úzké horské cestě jsem se otočila a jela zpátky.

Ondra bojoval ještě chvíli.

Pak kapituloval taky.

Sani Pass 1 : česká výprava 0.

Aspoň jsme to zkusili.

Lesotho. Země, od které jsem nic nečekala

Do Lesotha jsme nakonec přijeli jinudy.

A právě Lesotho mě překvapilo možná nejvíc z celé cesty.

Zelené hory, obrovský prostor, vesničky, pastevci zahalení do typických dek, kukuřice rostoucí ve svazích a cesty, u kterých jsme často jen doufali, že tam někde pod kamením opravdu jsou.

Lesotho se přezdívá Království v oblacích. Celá země leží vysoko v horách a je kompletně obklopená Jihoafrickou republikou.

Po několika dnech jsem navíc zjistila jednu zásadní věc:

Jezdit po asfaltu je strašná nuda.

Člověk si rychle zvykne na to, že správná cesta má mít kameny, díry, vodu a minimálně jeden okamžik, kdy se všichni v autě zeptají:

„Tudy fakt?“

Vodopád, který jsme dvakrát neviděli

Pak jsme se vrátili do Dračích hor a vydali se k Tugela Falls, jednomu z nejvyšších vodopádů světa.

První pokus ukončila mlha, déšť a počasí, které velmi jasně naznačovalo, že dneska ne.

Tak jsme to druhý den zkusili z druhé strany.

Tentokrát nádherné počasí, úžasné výhledy, žebříky, šplhání, kameny a kovové stupy ve skále.

Nahoru jsme se dostali jen tři.

A ani tentokrát jsme k vodopádu nedošli. Bylo příliš mnoho vody a potok se nedal bezpečně přejít.

Tugela 2 : česká výprava 0.

A víte co?

Vůbec mi to nevadilo.

Bylo to nádherné.

A nakonec trochu civilizace

Po horách jsme přelétli do Kapského Města.

Najednou osm jízdních pruhů, auta, lidé a další pokračování mojí africké autoškoly.

Viděli jsme tučňáky na Boulders Beach, Mys Dobré naděje i nejjižnější bod Afriky – Cape Agulhas.

Nechala jsem se také přemluvit ke koupání se žraloky v kleci.

Takže po slonech ještě žraloci. Protože proč by nestačilo jedno.

Stolová hora nás první den kvůli větru odmítla, ale napodruhé už se umoudřila. Vyjeli jsme nahoru lanovkou.

Po všech předchozích horách to bylo skoro podezřele pohodlné.

Žádné bloudění. Žádný žebřík. Žádný slon.

Nevím, jestli se to ještě vůbec počítá jako výlet.

Co mi Afrika dala

Vzala mi představu, že silnice musí nutně vypadat jako silnice.

Dala mi lásku k Dračím horám, pohled na nosorožce přímo z okna, koupání v horách, kde nebyl nikdo kromě nás, a jistotu, že zvládnu řídit vlevo, do kopce, mimo asfalt a občas i před slonem.

A dala mi Lesotho. Zemi, od které jsem skoro nic nečekala a která mě okouzlila.

Hlavně mi ale znovu připomněla jednu věc:

Nejlepší příběhy často vzniknou právě ve chvíli, kdy se plán začne trochu rozpadat.

K vodopádu jsme nedošli ani jednou.

Sani Pass jsme nevyjeli.

Několikrát jsme nevěděli, jestli jsme vůbec ještě na cestě.

A jeden nádherný den jsme se ztratily kvůli třem palmám, které byly nakonec šest.

Přesto bych z té cesty neměnila skoro nic.

Ne všechno musí vyjít, aby to bylo nádherné.