První zemí, kam jsem se vydala na cesty, byla Itálie.
A způsob, jakým jsem se tam dostala, mi měl hned na začátku napovědět, že moje dovolené asi nikdy nebudou začínat úplně obyčejně.
Tak pojďte kouknout, jak začala ta první.
Bylo krátce po revoluci. Hranice se právě nadechly svobody a my, holky z výšky, jsme se rozhodly zjistit, jaké to vlastně za nimi je.
V Mladém světě jsme našly zájezd do Itálie. Internet ještě neexistoval, takže jsem z Jihlavy zavolala do cestovní kanceláře v Praze.
A v telefonu se ozvalo:
„Martina? Dcera od Zdenky?“
V hlavě mi proběhlo jediné:
Jak sakra může nějaký Pražák znát moji máti?
Nesměle jsem odpověděla:
„Ano?“
A ze sluchátka zaznělo:
„Ahoj, tady tvůj strejda Mirek.“
Tohle fakt nevymyslíš.
Do té chvíle jsem netušila, že nějakého strejdu Mirka v Praze vůbec mám. A teď jsem s ním měla jet do Itálie.
Tak jsme jeli.
Vyjížděli jsme z Prahy, já se poprvé v životě seznámila se strejdou, přidala se i teta a nás šest holek z výšky. Pavel, který se rozhodl dorazit za námi stopem, tam byl nakonec dřív než náš autobus. Což trochu narušilo naši představu, že autobus je rychlejší způsob dopravy.
Cesta proběhla v pohodě. Zábava začala až po příjezdu.
Původně nás měli ubytovat v docela pěkném třípodlažním domě. Jenže se okamžitě ozvaly ostatní rodiny.
Že jim byly slíbené vily.
Že do paneláku rozhodně nejdou.
Že to mohly rovnou zůstat v Praze.
My jsme se do revoluce za lepší bydlení nijak nehrnuli, takže jsme čekali, jak to dopadne.
Začalo rozvážení po vilkách.
U jedné vystoupila rodina. U další zase jiná. My nikam nespěchali. U předposlední už jsme na chvíli zaváhali. Byla krásná. Dokonce s bazénem.
Ale nechali jsme vystoupit poslední rodinu.
Byli jsme hodní.
A taky trochu blbí.
Protože na nás už žádná vila nezbyla.
Odvezli nás do vedlejší vesničky a ubytovali ve vietnamské ubytovně.
A tam nás nechali.
Jenže ono to nakonec vůbec nebylo špatné.
Měli jsme vlastní apartmán, pláž kousek, obchody kousek a při výletech pro nás autobus normálně přijížděl. Navíc jsme byli v celém areálu skoro sami, takže jsme si zabrali prostor po svém, hráli různé bojovky, blbli a měli pocit, že nám to tam vlastně celé patří.
Jen jednu věc jsme před ostatními účastníky zájezdu raději trochu… upravili.
Nechtěli jsme, aby věděli, že bydlíme v ubytovně.
Hned vedle totiž stála nádherná vila.
Takže kdykoli měl přijet autobus na výlet, vyrazili jsme o pár minut dřív a spořádaně se postavili před ni.
Ať taky trochu závidí.
Fungovalo to dokonale.
A tak jsme vyráželi poznávat Itálii. Podívali jsme se do Říma, do Florencie a protože jsme do té doby znali hlavně Československo, připadali jsme si jako Alenky v říši divů.
Rozpočet tomu samozřejmě odpovídal.
Bylo krátce po revoluci a my měly tak akorát na to, abychom si zaplatily cestu a ubytování. Jídlo jsme si proto vezly z domova.
A protože jsme v Itálii byly asi osmnáct dní, začalo být ke konci naše menu lehce dobrodružné.
Chleba už měl místy vlastní ekosystém a paštiky jsme postupně přejmenovaly na podlahovky.
Protože po skoro třech týdnech bychom si s nimi už nenatřely ani tu podlahu. 😄
Jednou nás napadlo, že se zajedeme podívat do vedlejší vesničky. Jak se jmenovala, už dneska netuším.
Jeli jsme stopem.
Bylo nás pět.
Zastavil Ital a dost překvapeně sledoval, kolik lidí mu postupně leze do auta.
A tak nás rovnou začal učit počítat:
„Uno, due, tre, quattro, cinque.“
Pět.
Ale vzal nás všechny.
Šikovný chlap.
Itálii jsme si zkrátka užili po svém. Trocha improvizace, trocha chaosu, Pavel stopem, výlety, moře, bojovky, plesnivý chleba, podlahovky a naše imaginární vila.
A ta vila nám vydržela skoro až do konce.
Skoro.
Poslední den jsme se při balení trochu zdrželi. Nestihli jsme proto svůj obvyklý přesun před luxusní vilu a autobus nás zastihl tam, kde jsme skutečně bydleli.
Takže Pražáci konečně zjistili pravdu.
Žádná vila.
Žádný bazén.
Ubytovna.
Ale víte co?
My jsme měli moře blíž.
A možná jsme si tu Itálii užili ze všech nejvíc.