Některé cesty začnou u mapy. Jiné u levné letenky.
A tahle začala ve vlaku do Vídně.
Do kupé si k nám přisedla Anička s manželem. Dali jsme se do řeči a než jsme dojeli do cíle, byly jsme skoro jako kámošky z tábora.
„Přijeď na Maltu,“ řekla mi.
Hned to nevyšlo.
Ale o rok později volá dcera:
„Mami, levné letenky na Maltu!“
Tak píšu Aničce.
A světe div se – její syn David nás tam klidně ubytuje.
Takže bylo rozhodnuto.
Jedeme na Maltu.
Den první: přistání. Tedy skoro.
Malta nás přivítala opravdu stylově.
Větrem.
A ne jen tak nějakým.
Foukalo tak, že naše letadlo napoprvé vůbec nedosedlo. Už jsme byli těsně nad zemí, když motory zabraly a my zase vystoupali nahoru.
Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
Člověk v takovou chvíli sedí připoutaný v sedačce a velmi intenzivně věří, že pilot přesně ví, co dělá.
Na druhý pokus už se zadařilo.
Vítej na Maltě. Zážitek číslo jedna ještě před letištní halou. 😄
Po ubytování u Davida jsme vyrazily do Mdiny.
Staré hradby, úzké uličky, medově zbarvený kámen a historie na každém kroku. Město, které vás zpomalí, i když jste původně nikde zpomalovat nechtěli.
A večer?
Sklenka vína a náš balkónek.
Bylo docela chladno, takže by rozumnější člověk možná seděl uvnitř.
My ne.
Před námi zapadalo slunce, takže jsme si prostě přidaly vrstvu oblečení a seděly dál.
Některé věci se přes sklo prostě nedělají.
Den druhý: Gozo
Další den jsme vyrazili na Gozo.
David jel s námi a samozřejmě nechyběla ani jeho fenka.
Gozo na mě působilo úplně jinak než Malta. Menší, klidnější, zelenější. Místo, kde člověk automaticky trochu zpomalí.
Prošli jsme se pobřežím, zastavovali u útesů a nasávali další porci historie.
A pak přišla Citadela ve Victorii.
Výhledy, kamenné uličky…
a pomeranče.
Spousta pomerančů.
Padaly ze stromů a očividně o ně nikdo nestál.
Nikče to samozřejmě přišlo jako nehorázné plýtvání.
Jeden tedy zachránila.
Pak si do něj kousla.
A během pár vteřin pochopila, že některé pomeranče možná opravdu nepotřebují zachraňovat. 😄
Důvod jejich malé popularity byl rázem jasný.
Na Gozo patřila i Ramla Bay.
Krásná pláž, moře a březen.
Což je kombinace, která většině lidí říká:
„Projdeme se.“
Mně říká:
„Když už jsme u moře, tak se v moři plave.“
Voda byla opravdu ledová.
Šla jsem.
A nakonec šla i Nikča.
Takže jsme tam byly obě.
Ne úplně dlouho, ale to přece není podstatné.
Byly jsme v moři. Počítá se.
Jedním z nejkrásnějších momentů Goza ale pro mě byl trek podél útesů směrem do Xlendi.
Šly jsme právě v době, kdy slunce začínalo zapadat.
Skály postupně chytaly zlatou barvu, moře pod námi tmavlo a světlo bylo každou minutou měkčí.
Tohle bylo opravdu boží.
Přesně jeden z těch okamžiků, kdy člověk nikam nespěchá, protože už samotná cesta je cíl.
A v Xlendi jsme si pak jen sedly a dívaly se, jak den končí.
Den třetí: Pepek Námořník, vítr a další kus pobřeží
Další den jsme se zase vydaly ven.
Tentokrát přišla na řadu Popeye Village – vesnička Pepka Námořníka.
Barevné dřevěné domečky nalepené kolem nádherné zátoky vznikly původně jako filmové kulisy.
A zůstaly tam.
Celé místo vypadá trochu jako kdyby se někdo rozhodl postavit pohádku přímo u moře.
Pak další pobřeží, další kus cesty, skvělý oběd, vítr…
a hodně smíchu.
Malta nám během těch pár dní ukázala, že vítr není meteorologický jev.
Vítr je tam místní obyvatel.
A večer?
Zase balkón.
Zase západ slunce.
A zase jsme předstíraly, že nám vlastně vůbec není zima. 😄
Poslední den: Valletta
Vallettu jsme si nechaly až úplně nakonec.
Měly jsme na ni jen půl dne, protože pak už nás čekal let domů.
Takže žádné důkladné několikadenní poznávání.
Spíš ochutnávka.
Kamenné ulice, dlažba, barevné balkony, pevnosti, kostely, schody a přístav.
Historie skoro na každém rohu.
A pocit, že bych se klidně ještě chvíli zdržela.
Jenže prodloužený víkend je prodloužený víkend.
A letadlo nečeká.
I když po zkušenosti z příletu jsme vlastně věděly, že někdy ani ono samo úplně neví, kdy přesně přistane. 😄
Čtyři dny nabité štěstím
Byly to jen čtyři dny.
A přesto se do nich vešlo neuvěřitelně moc.
Letadlo, které si přistání napoprvé rozmyslelo.
Mdina.
Gozo.
Ledové moře.
Jeden statečně zachráněný a následně velmi rychle zatracený pomeranč.
Zlaté útesy při cestě do Xlendi.
Pepek Námořník.
Večery na balkóně.
Víno.
Vítr.
Smích.
A hlavně čas s dcerou někde úplně jinde, v jiném rytmu a v našem vlastním malém světě.
Když jsme se vrátily domů, kousek Malty v nás zůstal.
Voněl mořem, větrem, sluncem…
a možná i těmi zvláštními náhodami, které někdy vůbec jako náhody nepůsobí.
Protože kdyby si tehdy ve vlaku Anička s manželem sedli do jiného kupé, možná bychom na Maltu nikdy nejely.
A já mám od té doby zase o jeden důvod víc věřit, že někdy vás život opravdu posadí přesně tam, kam má.