Slíbila jsem jí, že až dodělám výšku, vyrazíme. Výšku jsem dodělala, takže nebylo zbytí.
Jelo se k moři.
Dovolenou jsme tehdy domluvily přes spolužáka v hospodě. Žádný Booking, žádné recenze, žádné fotografie pokojů ze čtyř úhlů.
Prostě hospoda, spolužák a informace, že řidičem bude Vláďa.
Co by se mohlo pokazit?
Ráno jsme dorazily na místo odjezdu a moje mamka nás přišla zkontrolovat. Celou akci totiž od začátku nesla trochu hůř než my.
U univerzity stáli samí důchodci.
Niki se rozhlédla kolem sebe a povídá:
„Jestli toto je průměr na dovolenou, tak potěš.“
A pak přijela stará Karosa.
Ta tomu nasadila korunu.
Model, u kterého člověk tak nějak čekal, že se možná ještě před hranicemi sám rozpustí. Důchodci se začali hrnout dovnitř, mamka ohrnovala nos a já se zeptala řidiče:
„Kde je Vláďa?“
Prý nastoupí později.
Tak dobře.
Trochu mě to uklidnilo.
Naložily jsme kufr, nastoupily a vyrazily vstříc naší první společné dovolené u moře.
Projíždíme Karvinou kolem VZP…
A kolem nás jede Vláďův autobus.
Ups ...
Otočím se na spolucestující a ptám se:
„Jedete do Bulharska?“
Dívali se na mě, jako bych právě spadla z višně.
„Ne. Do Lomné.“
Aha.
Takže jsme sice vyrazily na dovolenou, ale úplně jinou.
Honem za řidičem.
„Prosím vás, zastavte! My jsme ve špatném autobuse!“
Samozřejmě naše kufry byly uložené snad úplně nejdál, kam je šlo dát. Řidič je vytáhl s výrazem člověka, kterému jsme právě zpestřily ráno způsobem, o který vůbec nestál.
A vtom volá Vláďa.
„Kde jste?“
„No… my jsme vlezly do špatného autobusu a teď stojíme u Prioru.“
Chvilka ticha.
„Nehýbejte se. Už pro vás jedu.“
A tím naše dovolená oficiálně začala.
Čím víc na jih, tím víc pršelo
Do správného autobusu jsme se nakonec dostaly.
Vláďa nám jen zapomněl říct, že z Karviné jedeme samy dvě a další cestující budeme postupně nabírat.
Autobus byl tentokrát krásný a nový.
Bohužel nám vydržel jen kousek cesty.
Venku se totiž spustil déšť. A ne nějaké decentní poprchávání.
Lilo.
A pak začalo pršet i dovnitř autobusu.
Takže následovala neplánovaná zastávka, asi dvě hodiny čekání a výměna autobusu.
Asi jsme si tu první dovolenou chtěly opravdu zasloužit.
Pak už jsme pokračovali dál.
A čím víc jsme jeli na jih, tím víc lilo.
Celou cestu.
Opravdu lilo.
Když jsme konečně dorazili do Bulharska, déšť přestal. Vláďa nás vzal ukázat vzdálenější pláž, kam jsme mohli jezdit.
Vypadala, jako by tam právě proběhla menší apokalypsa.
Stánky ležely na zemi, lehátka byla rozházená, všude větve, nepořádek a následky několika dnů větru a deště.
Ale nepršelo.
V tu chvíli nám to úplně stačilo.
ZÁVTRA!
Bydlely jsme u domácích v malé vilce. Měly jsme krásný pokoj s balkonem a vedle nás bydlel tatínek s dcerou zhruba ve věku Nikolky.
Hned bylo jasné, že o společnost nouze nebude.
Druhý den ráno jsme se rozhodly jet zase na tu vzdálenější pláž.
Přijel Bulhar s malou dodávkou, že nás tam odveze.
Ptáme se, kolik zaplatíme.
Mávne rukou:
„ZÁVTRA!“
Dobře.
Zítra.
Odvezl nás na pláž a domluvili jsme se, kdy pro nás zase přijede.
Přijel přesně.
Odvezl nás zpátky.
Další ráno přijel znovu.
„Kolik vám dlužíme?“
„ZÁVTRA!“
A takhle to pokračovalo celý pobyt.
Každé ráno nás vyzvedl, odvezl k moři, odpoledne pro nás přijel a na jakýkoli pokus o placení měl pořád stejnou odpověď:
„ZÁVTRA!“
Až přišel poslední den.
Zase jsme se ptaly, kolik mu dlužíme.
A on samozřejmě:
„ZÁVTRA!“
Tak jsme se na něj podívaly a říkáme:
„Ale závtra už tady nebudeme!“
Tím jsme jeho systém konečně prolomily.
Tak jsme se přiznaly, že opravdu odjíždíme, a nakonec jsme mu něco málo zaplatily.
Ale rozhodně ne tolik, kolik by si za všechny ty cesty zasloužil.
Na jeho věčné ZÁVTRA! jsme pak ještě dlouho vzpomínaly.
Pláž skoro jen pro nás
Když jsme druhý den přijely na pláž, skoro jsme ji nepoznaly.
Všechno bylo uklizené, stánky zase stály, lehátka byla na svých místech. Bulhaři si přes noc opravdu mákli.
A pláž byla nádherná.
Dlouhá, písčitá, mimo hlavní ruch, moře klidné a vstup do vody pozvolný. Pro Nikolku úplný ráj.
Našla si kamarády, děti si hrály a my dospělí jsme měli klid.
Na hlavní městské pláži jsme se byly také podívat.
Hlava na hlavě.
A navíc medúzy.
Sice prý nežahaly, ale vysvětlujte to dítěti, které mezi nimi odmítá plavat.
Takže volba byla jasná.
Naše vzdálenější pláž.
Lehátka, slunečníky, minimum lidí a klid.
K tomu malé smažené rybičky – grundle – a bulharská Zagorka.
Co víc člověk potřebuje?
Kikiki
Večer jsme většinou sedávali na balkoně se sousedy a dalšími lidmi z našeho zájezdu. Děti si hrály a dospělí se družili.
Bulharsko bylo tehdy neuvěřitelně levné.
Panák tequily stál snad sedmdesát haléřů.
Což samozřejmě nebyla informace, kterou bychom nechali bez praktického ověření.
Takže večer tequila, ráno pláž a Zagorka.
Velice propracovaný dovolenkový systém.
Naši domácí mi začali říkat Kikiki.
Kvůli mému smíchu.
„Kikiki, Kikiki!“
A mně to vlastně docela sedělo.
Jídlo jsme si přitom vezly z domova, protože jsme tehdy rozhodně neměly rozpočet na každodenní restaurace. V kufru s námi přijely i instantní polévky.
A většina zase odjela zpátky domů.
Protože když si můžete dát na pláži grundle nebo zajít na výborný kebab za pár korun, těžko večer slavnostně zaléváte pytlíkovou polévku.
Body za odvahu se počítají
Udělaly jsme si i výlet do Nesebaru a vyrazily na tobogány.
A tam mě někdo přemluvil k něčemu, k čemu jsem se rozhodně přemluvit nechtěla nechat.
Obří skluzavka.
Vylezla jsem až nahoru na věž.
Podívala se dolů.
A sjela.
Když jsem dole vstala, zjistila jsem, že jsem sice dojela celá…
ale vršek plavek ne tak úplně se mnou.
Nicméně jsem sjela.
A za to se body určitě počítají.
A ještě jedna dovolená navíc
Dovolená byla úžasná a pomalu se blížil odjezd.
Vláďa nás před cestou upozornil, že existuje limit na alkohol, který můžeme převézt přes hranice. Kdo veze víc, koleduje si o problém.
A hlavně nám kladl na srdce jednu věc:
Nedávejte alkohol do cestovní ledničky. Celníci lezou jako první právě tam.
Většina pochopila.
Jedna rodina ne.
Už během pobytu patřili mezi ty, se kterými jsme si úplně nesedli. A v den odjezdu na ně celý autobus ještě dlouho čekal, protože balili a balili.
A alkohol?
Samozřejmě dali do cestovní ledničky.
Vyjeli jsme.
Na maďarských hranicích nás zastavili celníci.
„Máte něco k proclení?“
Všichni samozřejmě nic.
A kam šli celníci jako první?
Do cestovní ledničky.
Bingo.
Našli alkohol.
Rodina začala přesvědčovat ostatní, jestli bychom si část nemohli napsat na sebe. Jenže většina už měla svůj povolený limit.
Navíc jejich komunikace s celníky neprobíhala právě diplomaticky.
A ti se naštvali.
Všichni ven z autobusu.
Venku vedro kolem třiceti stupňů, nikde stín a my jsme postupně vytahovali zavazadla.
Kontrolovalo se všechno.
Já s Nikolkou jsme měly jeden malinký kufřík pro nás dvě.
Bulharsko.
Moře.
Plavky.
Kolik toho člověk potřebuje?
Když celník uviděl náš kufřík, snad se mu nás i trochu zželelo. Ani jsme ho pořádně nemusely vybalovat.
Horší bylo, že alkohol nebyl jen v ledničce.
Byl i v kufrech oné rodiny.
A bylo ho dost.
Najednou to vypadalo, že se jen tak dál nepojede.
Dokonce to chvíli vypadalo, že si na celnici nechají celý autobus jako jakousi zálohu.
Vláďa začal vyjednávat.
Sháněl se překladatel.
Překladač.
Překla…
No prostě někdo, kdo umí maďarsky a česky a dostane nás z toho ven.
Nakonec se Vláďovi podařilo domluvit, že zbytek autobusu může pokračovat.
Rodina s alkoholem zůstala na celnici.
A my?
My jsme popojeli na nejbližší benzinku.
Osm hodin v Maďarsku
Na benzince byla skvělá paní, která nám otevřela záchody, a tak jsme se tam zabydleli.
Vytáhli jsme zásoby.
Udělali si piknik.
Povídali si.
Čekali.
A čekali.
A čekali.
Celkem asi osm hodin.
Takže jsme vlastně dostali ještě jeden výlet navíc.
Bulharsko a k tomu osmihodinový pobyt v Maďarsku.
Dvě dovolené v ceně jedné.
Rodina nakonec dorazila také. S pokutou, která byla podle všeho dost vysoká na to, aby se jim levný bulharský alkohol přestal zdát tak výhodný.
Pak už jsme konečně pokračovali domů.
Dorazili jsme asi o osm hodin později, než jsme měli.
Ale dorazili.
A když si dnes na naši první společnou dovolenou u moře vzpomenu, vlastně se mi vybaví všechno najednou.
Špatný autobus.
Déšť tekoucí dovnitř toho správného.
Pláž po malé apokalypse.
Grundle.
Zagorka.
Kikiki.
Tobogán a ztracený vršek plavek.
Osm hodin na maďarské benzince.
A hlavně:
„ZÁVTRA!“
Byla to nádherná dovolená.
Trochu chaotická, místy na hraně nervů, ale přesně taková, na jaké se nezapomíná.
A s Nikolkou naše úplně první u moře.