KORSIKA – OSTROV, KDE ROVINA ZŘEJMĚ NEBYLA V PLÁNU
Když jsem se vydala sama na kole na Korsiku, měla jsem samozřejmě nějakou představu.
Kolo. Ostrov. Moře. Slunce.
Taková příjemná cyklistika s výhledy.
A pak jsem poznala slavnou korsickou rovinu.
Existuje asi stejně jako jednorožci.
Korsika je totiž ostrov hor, které padají rovnou do moře. Silnice se kroutí nahoru, dolů, doprava, doleva a někdy máte pocit, že hlavním cílem jejich stavitele bylo zjistit, kolik zatáček se ještě vejde mezi dva body.
A já tam byla na kole.
Dobrovolně.
Sama. Ale rozhodně ne osamělá
Na Korsiku jsem vyrazila sama.
A právě to nakonec byla jedna z věcí, které pro mě na té cestě byly nejdůležitější.
Když cestujete sami, všechno je trochu intenzivnější. Nikdo vedle vás neřekne: „Podívej na ten výhled.“ Musíte se zastavit sami.
Nikdo nerozhodne, jestli pojedete dál, nebo si sednete k moři.
A nikdo vám také nepomůže přesvědčit vaše nohy, že ten kopec opravdu jednou skončí.
Má to své výhody i nevýhody. 😄
Jenže někde mezi horami, mořem a další zatáčkou mi začalo docházet, že být sama vůbec nemusí znamenat být osamělá.
Naopak.
Najednou máte čas opravdu vnímat, kde jste.
Korsika si žije po svém
Na Korsice mě bavila její divokost.
A její vůně.
Protože navzdory všudypřítomným prasatům, která se tam potulují skoro všude, Korsika voní. A voní nádherně.
Voní sluncem, bylinkami, křovinami, mořem a tou zvláštní směsí, kterou si člověk ještě dlouho pamatuje, i když už je dávno doma.
Jednu chvíli jedete vysoko v horách a o kus dál se před vámi otevře tyrkysové moře.
Kolem voní macchie, pod vámi jsou malé přístavy a pláže a na silnici se klidně objeví někdo, kdo má na přednost v jízdě úplně jiný názor než vy.
Třeba prase.
Nebo další prase.
A upřímně – s prasetem jsem nikdy neměla potřebu diskutovat o pravidlech silničního provozu. 😄
Korsika si prostě žije po svém.
Možná právě proto na mě působila tak svobodně.
Není uhlazená. Není dokonale nalinkovaná. A vůbec se nesnaží člověku cestování usnadnit.
Ale odměňuje ho.
Výhledem za další zatáčkou. Mořem pod horami. Opuštěnou cestou. Malým přístavem.
A taky třeba dokonale zralými, sladkými a šťavnatými fíky, kvůli kterým jsem byla ochotná zastavit pokaždé, když jsem je objevila.
Některé důvody k zastávce jsou zkrátka důležitější než jiné. 😄
Navigace počítá kilometry. Korsika zážitky.
Na mapě může nějaká vzdálenost vypadat úplně nevinně.
Jen pár desítek kilometrů.
Na Korsice je ale údaj o kilometrech jen velmi orientační informace.
Protože kilometr po rovině a kilometr do korsického kopce jsou dvě různé měrné jednotky. 😄
A tak jsem postupně přestala řešit, kolik toho ještě musím ujet.
Mnohem zajímavější bylo, co přijde za další zatáčkou.
A těch zatáček je na Korsice dost na několik životů.
Co mi Korsika dala?
Pocit svobody.
Radost z toho, že můžu cestovat sama a nemusím čekat, až bude mít někdo jiný čas, chuť nebo stejný plán.
Naučila mě také, že cesta nemusí být výkon.
Nemusím nikomu dokazovat, kolik kilometrů jsem ujela nebo kolik kopců jsem vyšlapala.
Stačí, že mě baví být tam, kde právě jsem.
A od čeho mě osvobodila?
Možná hlavně od představy, že sama znamená osamělá.
Protože někdy právě ve chvíli, kdy kolem vás nikdo není, začnete svět vnímat mnohem víc.
A taky sebe.
A proto si z Korsiky nepamatuju jen kopce, moře a nekonečné zatáčky.
Pamatuju si její vůni.
Fíky, kvůli kterým stálo za to zabrzdit.
Prasata, kterým bylo úplně jedno, že vedle nich právě někdo projíždí na kole.
A hlavně ten pocit:
že můžu prostě jet. Sama. Kam budu chtít.
A jestli tam bude kopec?
Bude.
Je to Korsika. 😄
